Dno
DNO ? Kde je ono pomyslné dno,o kterém často mluvíme, když už dál nemůžeme? Kdy jsme opravdu na dně? Vždycky může být ještě hůř, než momentálně je. A vždycky taky můžeme ještě kousek dál, než momentálně jsme. Vždycky v sobě najdeme kus síly, která nám pomáhá překonat ten hnus, ve kterém jsme se ocitli. Nikdy jsem se nezhroutila tak, že bych o sobě nevěděla. Myslím jako z nervů a starostí. Omdlela jsem z bolesti. To jo. Ale to jsem nenazývala dnem. Když jsem prožívala své nejhorší dny, měla jsem pocit, že mám nohy z olova. Stála jsem na ulici a myslela si, že dál už neudělám ani krok. Myslela jsem, že se nepohnu z místa. Že se prostě uvelebím na chodníku, opřu se o zeď špinavého domu a budu čekat. Na co? V těch chvílích jsem chtěla, aby kolem mě letěl velký pták. Aby mě na sebe nabral, vznesl se se mnou strašně vysoko a jen tak by se mnou létal. Pak by přestal jen tak poletovat, nabral by jasný směr a odletěl by se mnou pryč. Pryč od všeho. Pryč od muže, bohužel i od dětí, ale hlavně pryč od těch starostí a problémů. Byla bych sama. V tichu. A i když miluju zimu a sníh, tak v představách jsem byla u moře. Na pláži, kde nikdo nebyl. Jen já. Bylo mi při té představě strašně dobře. Měla jsem najednou lehkou hlavu, nic mě netížilo, nic netrápilo. Byla jsem spokojená. Šťastná asi ani ne, ale byla jsem v klidu. To bylo nejdůležitější. Nic jsem neřešila, nikdo mi netelefonoval, nikdo po mně nic nechtěl. Nikdo nechtěl, abych se zase vybičovala k super výkonu. Nikdo nechtěl abych něco vyřizovala, abych s někým mluvila. Prostě nic. Bylo ticho a klid. Svítilo Slunce, já ležela jen tak a nic a nikoho jsem nepotřebovala. Hmm, jenže realita byla jiná. Nikam jsem si nesedla, o špinavej barák jsem se neopřela a šla jsem dál. Bezmyšlenkovitě jsem šla nakoupit třeba večeři. To byla podívaná. Bloudila jsem mezi regály a marně dávala dohromady aspoň tři suroviny, ze kterých by bylo k jídlu něco, co by mělo hlavu a patu a zároveň to ani moc nestálo. Sama sobě jsem se musela smát, jak chodím sem a tam a nejsem schopná nic vymyslet. Jak pořád počítám ty koruny v ruce a ceny potravin… Kolem každého regálu jsem prošla desetkrát a stejně jsem v košíku nic neměla. Pak se mi vždy nějakým zázrakem povedlo zmastit dohromady pár surovin. Odešla jsem z obchodu a byla jsem vyčerpaná jako kdybych běžela maraton. Bylo mi z toho ještě větší smutno, než když jsem do toho obchodu vlezla. Smutno z neschopnosti udělat pitomej nákup. A to mě ještě čekala příprava večeře. Kriste, copak nebude klid? S vypětím všech sil jsem vyrobila poživatelnou stravu, uklidila, děti vykoupala a uložila a sebe naložila do vany. Depka ze situace, která nade mnou pěkně vládla mi nedávala moc nadějí na změnu. Všechno se motalo dohromady. Byla jsem unavená, vyčerpaná a připadala jsem si k ničemu. Jak jsem tak seděla v horké vaně, přemýšlela jsem, pokud se tomu dá říkat přemýšlení, že bych tu taky za chvíli nemusela být. Že by se mi všechno vyřešilo. Už bych neměla starosti. Zbabělče, říkala jsem si vzápětí. Bojuj, jsou tu děti. Jak jim bude, když je tu necháš. No jo, nemůžu odejít. Do konce života jim budu děkovat za svůj život. Bez nich bych tu už nebyla. Mám se sice strašně ráda a bojím se bolesti, ale představa, že budu mít za chvíli klid byla fakt lákavá. Nebála jsem se. Cítila jsem se na dně. Cítila jsem se tak, že víc už neunesu. Že žádnou špatnou zprávu už nechci slyšet. Že už ji prostě nemůžu uslyšet. A tak mě vyšší síly vyslyšely. Odpojily mi telefon, protože na něm byl dluh. Bylo ticho. Nebyla žádná panika při zazvonění náhradního čísla. Nikdo jej neměl, jen rodina. Užívala jsem si toho luxusního ticha. Bylo mi jedno, že se mi nikdo nedovolá. Čert to vem! Dopisy ze schránky jsem poprvé v životě přestala otevírat. Dávala jsem je doma na úhlednou hromádku. Věděla jsem o ní, ale vyhýbala jsem se jí. Ani pohledem jsem o ni nezavadila. A když přeci jen, bylo mi to jedno. Mávla jsem rukou a kašlala na to. Co má být, bude, říkala jsem si. Zotavila jsem se z toho nejhoršího. Nervy se posílily. Nebylo mi dobře, ale bylo mi podstatně líp. Zase jsem měla sílu do další várky. Do dalšího boje. Stále říkám, že vážně nemocní jsou na tom hůř, než jsem byla já. Mají obavy o své zdraví, o které mohou nenávratně přijít. Mají obavy o svůj život, který jim může brzy skončit. Všechno je bolí, nemůžou se pohnout, nemůžou promluvit, nemůžou prostě nic a nemůžou si vypnout telefon…Musí bojovat každý den naplno a nevidí výsledky hned. Musí čekat. Někdy i s rukama v klíně musí čekat na to, jak dopadne jejich snažení.Čekají na ortel, který někdy ovlivnit je nad lidské síly… Nevím, zda jsem rouhala, když jsem myslela na to, že bych byla raději nemocná, že bych se s tím poprala, že bych bojovala a zvládla to i za cenu nějakého omezení, které by přišlo s uzdravením. Kupčila jsem s tím nad námi a vyměňovala kusy sebe za vyřešení situace. Myslela jsem to opravdu vážně. Nechtěla jsem nic zadarmo. Možná jsem byla bláhová, možná vypočítavá, možná nevděčná za své zdraví. Opravdu nevím. Nechtěla jsem podvádět. Myslela jsem to upřímně. Chtěla jsem nabízet automaticky více a neměla jsem pocit, že “přeplatím“. Zda to tímto způsobem funguje, zatím nevím. Nic mi není a má situace je stále stejná. Jen jsem na tom asi psychicky lépe. Ale tuším, že takto to asi nepůjde. Kdybychom mohli udělat v životě jen tak skok, tak bychom v podstatě na nic nepřišli, z krize bychom se nepoučili, nebyli bychom silnější a lepší. Je to dobře, ale popravdě si to budu bez jakýchkoli “ale“ myslet, až bude všechno za mnou… Kde je tedy to dno? Každý jej má jinde. Někdo snese víc, někdo méně. Každý se hroutí z něčeho jiného. Pro každého je nepředstavitelný problém někde jinde. Je to jako s prahem bolestivosti…každý jej máme nastavený jinak. Jen vím, že nikdy nikomu neřeknu : „Aspoň se máš od čeho odrazit.“ Tuto větu nesnáším, přijde mi strašně, promiňte, debilní. Když mi ji v dobré víře tenkrát řekli, obrátil se mi žaludek. Absolutně mi nezněla pozitivně. A je to stejné i dnes. Stačí říct : „Jsi na dně. Už to bude jen lepší.“ J