No?
"Chápeš to? Já ji volám asi po měsíci a ona ví, že ji volám já a ozve se No? .", vykládala nevěřícně Berenika své přítelkyni Monice a dlouze si potáhla ze svých eLeMek. "Ale už se ani nedivím. Už to nechávám být. Už mě to nerozbrečí. Už ne."
Kéž by, myslela si Monika a chtěla, aby to tak bylo. Aby už konečně Berenika přestala být smutná ze vztahu jménem : ona a její matka. Vztahu, který se prostě nedaří vyčistit. Vztahu, který zraňuje nějakým způsobem obě strany, a snad na něm i obě strany pracují...I když Monika by dala ruku do ohně za to, že práce Bereniky je poněkud větší, její snaha stálá, neutuchající narozdíl od její matky... I když, pravda je ta, že je to dáno i tím, že Bereničina matka jednoduše zatuhla ve stavu, kdy nejde dál, kdy se nerozvíjí, na sobě nijak nepracuje. Bohužel si myslí, že vše dělá dobře a všichni by měli dělat vše podle ní, protože tak a jedině tak je to dobře... Na tom by nebylo až tak nic špatného, kdyby tam byl prostor alespoň pro malu kominukaci... Když chybí i ten, vypadá chování její matky jako chování despoty, který sice nikoho nebije, nikoho nešikanuje, ale nelze s ním hovořit, nejde se s ním domluvit, protože ve chvílích vypjatých má na očích klapky, na uších sluchátka a jede...jede jako Pendolino a nemíní se zastavit ani uhnout z cesty....
Berenika je z toho smutná co ji znám. A to je....to je... Bože, to je let. Dvacet. Já si snad taky zapálím, pomyslí si Monika... Koukne na Berču, jak klidně sedí, potahuje poslední smradlavej doušek svý cigarety a usměje se na ni. "Ale Beru, vždyť víš, že to jiný nebude... Minulost, karma, spojení dávnověké....co já vím, co ještě... Máte se obě rády, jen ta komunikace je prostě blbá, no."
"Vím, ale co bych dala za to, kdyby mě moje matka štvala jako tvoje... Co bych dala za to, kdyby mi volala 3x denně, jak se mám, co jsem dělala... Možná by mě to štvalo jako tebe, ale věděla bych, že to chce vědět, že má zájem, že ji zajímám... Žádnej extrém není dobrej, já vím. A každej možná někdy chce pravej opak toho, co zrovna má. To vím taky. Ale tohle já neměla nikdy a strašně mi to chybí." V Bereničiných očích se zaleskly slzy... "A nebudu brečet, už jsem to před chvílí říkala." Snažila sama sebe přesvědčit o nezaujatosti k situaci, utřela si slzy, típla cigaretu, odfoukla poslední smutnou myšlenku s tím, že pro dnes stačilo.
Obě ví, že Berča na zlepšení pracovat nepřestane. Dá si vždycky nějakou ozdravnou pauzu, aby zvládla další nápor, ale nevzdá to.
Je to máma...dala jí život a pro tuto pozemskou pouť je to prostě ona, ta první nejbližší a to se nevzdává...