Chronický volač sanitek
CHRONICKÝ VOLAČ SANITEK (a nejen jich…)
Jsem asi chronický volač sanitek. Nevolám ji každý den. Nevolám ji ani každý týden. Nevolám ji ani jen tak pro potěšení. Volám ji, jen když vidím, že někdo potřebuje opravdu pomoci. No jo, jenže většinou jsou to opilci, ke kterým záchranáři, buďme upřímní, nejezdí s nadšením… a ani Policie se nijak nepřetrhne…
Volání první. Byl podzim. Všude na zemi bylo listí, trochu nahnilé, mokro, kaluže, bahýnko. Byla jsem s dcerou v parku. Měly jsme zdravotní procházku na čerstvém vzduchu. Proti nám se objevil muž, který šel opravdu nejistým krokem. Vrávoral ze strany na stranu, motal se dokola své vlastní osy a nějak nevěděl, kde má konec a začátek… Prošel kolem nás a vydal se zkratkou přes trávník ke schodům, které vedly do místních hradeb, aby se po schodech vyškrábal z parku ven. Po zvládnutí jednoho schodu přišel na řadu logicky druhý, se kterým již měl značné potíže a na třetí vůbec nestoupl, ale spadl. Spadl tak blbě, že hlava po dopadu na chodník pěkně zaduněla. Rozběhla jsem se k němu a mluvila na něj. Nic. Trošku jsem jej propleskla. Nic. Chlap mimo. Zavolala jsem tedy záchranku. Popsala jsem jim problém a oni mi řekli, ať zavolám Policii, protože během mého telefonátu muž otevřel oči a byl při smyslech. Volala jsem tedy Policii. Telefon vyzváněl jako o život a nikdo jej nezvedal. Začala jsem si říkat, že kdybych byla v nouzi a potřebovala pomoc třeba při přepadení nebo znásilnění, měla bych pěknou smůlu… Nakonec se někdo uráčil zvednout sluchátko. Ovšem uběhlo dost času na to, aby případný zloděj zdrhnul a už jej nikdy nikdo a neviděl a případný násilník by se snad stačil i osprchovat… Pán na druhém konci sluchátka mi řekl, že oni teď nemají čas… Do toho jakoby to mnou zachraňovaný opilec vycítil, „postavil se“ na nohy a vrávoral pryč. Štrádoval si to přesně podél břehu naší řeky. Pokud tam nespadl a neutopil se, pije ještě dodnes.
Druhé volání. Léto. Vedro. Venku snad 40 stupňů. Fuj, nesnáším taková vedra. Na rozpálený chodník přede mnou padá muž. V tašce mu zvoní lahve, ale opile nevypadá. Opět se k němu skláním a mluvím na něj. Je se mnou ještě kamarádka, která s ním třepe. Chlap zavrací oči a je celkem mimo. Volám sanitku. Popíšu situaci. Sanita vyjíždí. Chlap se zvedá a odchází stylem šněrování chodníku. Volám na něj počkejte, přijede sanitka. Chlap mávne rukou, že jemu je to jedno a potácí se pryč. Opět vytáčím záchranku a záchranáře odvolávám.
Třetí volání. Podzim. Celkem po ránu je kosa. Je už tma. Vycházím se synem z baráku a jdeme do školky. V ruce mám odpadky, které jdu vyhodit. Když přijdu k popelnicím, uvidím mezi kontejnery ležet postavu jen v triku a nějakých krátkých kalhotách nad kotníky. Je tam schoulená a nereaguje. Vhodím odpadky do popelnice, udělám rachot a nic. Žádný pohyb. Popravdě se teď ve tmě bojím dotyčného budit. Je tma, za zády mám malého syna. Může se z toho ležícího vyklubat nějaký násilnický magor. Jdu za synem, který mě čeká na protějším chodníku a vytáčím záchranku. Leží tu asi muž, je schoulený, nereaguje na hluk. Počkejte na místě, my přijedeme. Říkají záchranáři. Jdu tedy se synem k popelnicím, abych jim místo v momentě příjezdu hned ukázala. Nikdo tam není. Ta postava prostě odešla. Opět záchranu odvolávám. A ještě stihnu autobus do školky… Naštěstí.
Čtvrté volání. Na chodníku leží muž. Je půl čtvrté odpoledne. Mrzne. Lidi kolem něj procházejí a nikdo mu nepomůže. Volám sanitku. Vzhledem k tomu, že muž vypadá podnapile jim to hlásím do telefonu. Chyba. Na to mi totiž odpoví, ať volám Policii. Pokud pán nekrvácí a je při vědomí, mají tyto akce na starosti policisté. Volám tedy muže zákona. Ti mi řeknou, že mají důležitější věci na práci, že přijedou tak za hodinu, dvě. Na to jim říkám, jestli tu má pán zmrznout? No, já tam tedy někoho pošlu, vzdychne operátor či kdo. Při představě, že pán, který váží asi tak 45 kilo umrzá, volám znova sanitku a sdělím jim, co mi řekli na Policii. Na to operátor říká, že na Policii život neleží, že tedy přijedou. Za pár minut přijíždí sanitka, vzápětí po ní i muži zákona. Odcházím. Nyní tam pána snad již nikdo nenechá jen tak.
Volání páté není volání sanitky, ale rovnou Policie. Přihodilo se mezi třetím a čtvrtým voláním sanity… jdu s dětmi a mužem na procházku. Ujdeme asi 100 metrů od domu, když z nedaleké herny vylezou nějací dva tupci, nabijí si vzduchovku a střílí po dopravní značce. Je slyšet cinkot, že ji trefili. Po zásahu mají radost jako děti ze školky a zalezou zpět. Volám Policii. Přece není normální, aby někdo střílel proti oknům!!! Muži zákona jsou neskutečně akční. Akčnější by snad byla i má babička. Muž na druhém konci mi říká, že tam někoho pošle. Ptám se ho, zda mám čekat na místě, kdyby chtěli odcházet, abych to věděla. Ne, nemusíte. Vzal si na mě jen číslo mobilu. Za půl hodiny mi někdo volá. Policie. Že na mě čakají před onou hernou, jestli můžu přijít. Dva strážníci sedí v policejním autě a čekají. Že jsem asi půl kilometru daleko je jedno. Jakmile skoro přiběhnu k herně a myslím si, že muži, kteří se starají o naši bezpečnost jsou již v herně vidím, že sedí v autě! Jdu k nim a povídám jim, co se stalo. Ten, co dělá zápis říká : „Paní, pomalu. Od rána máme pohotovost. Hraje tu Baník…“ Zarazím se a dávám si pozor na kvalt… Po sepsání se mnou jdou do herny. Každému je jasné, že ti stříleči tam již nejsou. Když venku někdo uviděl stát policejní auto je jasné, že se vypařili. Policisté se jdou ještě podívat na zasaženou značku a zjistí, že jsem nekecala. Naše setkání ukončí slovy : „No, nic. Ty už nechytneme. Můžete nám to tu podepsat, že jsme tu byli?“, strká mi jeden z nich pod nos papír se zápisem situace... Podepsala jsem a říkala si, že to byl skutečně zbytečný výjezd... Ale neodradil mě! Takže se nebojte, bude-li se Vám někdy něco někde dít a já budu na blízku, zase zavolám...!!!