Jdi na obsah Jdi na menu
 


Znamení

14. 5. 2010

ZNAMENÍ

 Nebyl to hezký den. Všechno začalo ráno, kdy jsem potkala ve starém VW Brouk tři jeptišky. Jedna, asi ta nejdůležitější řídila, další seděly vzadu, povídaly si a smály se. Vidět jeptišky, jak se smějí bylo sice úsměvné i pro mě, ale jinak mě jejich spatření nepotěšilo. Znáte takové ty dětské povídačky, kdy nesmíte šlápnout na kulatý kanál…když vidíte kominíka, chytíte se za knoflík…když se s někým shodnete při vyslovení slova…když vám přeběhne černá kočka přes cestu…pokaždé je zde něco, co hned o nastalé situaci řekne, že se stane něco blbého (s výjimkou tedy kominíka…) Nevím, kdo to kdy vymyslel, ale i když si říkám, že jsou to jen ty povídačky a nemají žádnou váhu na mou existenci, tak jsem schopná na ně někdy myslet i celý den. Někdy je vyhodím z hlavy hned, jako ten kanál a kočku, ale jeptišky mi prostě z hlavy nešly. Takže jsem při každém pomyšlení na ně očekávala nějakou přinejlepším katastrofu. Nejdřív jsem se v práci opařila horkou vodou na kafe, protože místo abych koukala na hrnek, do kterého budu vodu lít, povídala jsem si s kolegyní Martinkou…pak jsem zakopla při cestě do jídelny na oběd a trochu jsem si zvrtla kotník…cestou z práce jsem šla na jógu, kde mi opět něco nevyšlo – zapomněla jsem si doma podložku na cvičení…z jógy jsem šla nakoupit něco k večeři a u pokladny jsem zjistila, že peněženka zůstala v práci ve stole, protože jsem si po obědě šla do kantýny koupit zákusek, který po rozbalení nevoněl, ale smrděl, tudíž letěl do koše a při jeho excelentním letu ho provázely moje nadávky na obtloustlou vedoucí z kantýny, která je snad úplně blbá, když nevidí a necítí, že prodává zkažený pochoutky. Takže, ač se to nedělá, tak jsem jí přála, aby se dnes taky zakousla do něčeho echt čerstvého… No, naštěstí za mnou ve frontě nakupovala večeři pro svou domácí smečku kamarádka Ilonka, která mi se smíchem půjčila tři stovky, abych mohla proviant odnést k domácímu stolu. Na chodbě našeho domu opět nesvítilo světlo…našla jsem v kapse mobil a svítila si tou bludičkou na cestu, naštěstí zhasnul díky vybité baterce po vražení klíče do zámku. Odemkla jsem a byla ráda, že nyní jsem už v bezpečí. Tady se můžu akorát pořezat při chystání večeře a utopit ve vaně. Smála jsem se svému sarkasmu a šla se převlíknout. Nikdo doma nebyl, takže využít chvilku k lenošení pro sebe nebyl žádný problém. Schoulila jsem se po těžkém dnu do svého milovaného křesla a vzala si knížku… Ve vteřině bylo po klidu. Přišel Petr s dětmi. Volal na mě, že musíme zajet pro něco na chalupu, že slíbil na zítra kolegovi z práce, že mu donese nějakou pilu či co. Chtěl, abychom jeli všichni, že si dáme někde večeři, že nás zve, že nemusím nic chystat. Informace o tom, že dnes nejsou mé kuchařské služby nutné byla nejdůležitější.V momentě jsme seděli v autě a jeli pro pracovní nástroje. Děti povídaly co ve škole a ve školce, já jim říkala o svém malinko smolném dnu, trošku se mi všichni smáli, ale byla pohoda a hned jsme byli na místě. Petr pohledal nástroje a protože bylo ještě pořád světlo a bylo už teplo, snad konečně začalo jaro, šli jsme se trošku projít. Obešli jsme chalupu, obcházeli jsme sousedův dům, Ema trhala první rozkvetlé kytky, přitom nutně stále telefonovala a Pepíno běhal kolem nás. Ten kluk snad neumí normálně chodit. I u mě v břiše byl pořád jako na závodech… Dívala jsem se na něho, jak skáče a lítá, jako vypuštěný čert z krabičky a najednou mi zmiznul z očí. Byl pryč a bylo slyšet jen nějaké žblunknutí nebo co. Utíkali jsme k místu a viděli nezakrytou jímku, žumpu nebo co to bylo. Petr skočil za ním a nebylo vidět ani jednoho. Třepala jsem se jako ratlík a začala strašně brečet, že malý neumí plavat, že se mi utopí, že už tu nebude….s hrůzou jsem vytrhla Emě z ruky mobil, přerušila její důležitý hovor s kamarádkou na téma : v čem půjdou zítra do školy oblečené a volala hasiče. Nekonečně dlouhou dobu bylo ticho, až se mi ozvala hlasová schránka. Jak hlasová schránka???!!! Copak hasiči mají hlasovou schránku? Pane bože, kdo nám pomůže??? V tom se vynořil Petr a na zem vyhodil Pepína. Ten byl celý od těch sraček tam dole a byl nahatej. Jakto, že nemá oblečení? Blesklo mi hlavou a jakto, že je nějakej malej? Co se mu stalo? Kdo ho vyslíkl? Všechno mi jen běželo hlavou, protože na řeči nebyl čas, klekla jsem k němu a dala mu umělý dýchání…zakuckal se, otevřel oči a byl tu… Nekonečné vteřiny strachu byly vykoupeny úspěchem…Ale proč je tak malej? Není z něho teda mimino, ale na svůj věk nevypadá. Že by se cokoli vykoupaného v hovňousech srazilo? Koukala jsem na něho a byla šťastná, že je tu. Že mám svého chlapečka zpátky. Že ty jeptišky nebyly až tak zlé znamení…že asi díky nim Pepíno nikam neodešel…??? Začal mě rušit nějaký rachot, rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nic nebylo vidět. Něco mě chytlo za ruku a ozvalo se : „Miláčku, vstávej. Už jsme doma, máme strašněj hlad. Byli jsme na chalupě pro nějaký nářadí. Volali jsme ti, ale máš asi vyplej mobil, byla tam jen schránka…“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář