Prázdniny...
Tak ráda bych zase měla prázdniny.
Jednoduše prázdné dny. Ne prázdno a tupo. Černo.
Prázdno naplněné světlem a Láskou.
Prázdno vyplněné radostí a štěstím, klidem a pohodou.
Prázdno, kdy by se o mě někdo staral, věnoval mi svou pozornost a já bych nemusela nic. Nemusela bych myslet, přemýšlet. Jen bych se nechala hýčkat. Svítilo by Slunce, voněla by tráva, zpívali by ptáci a já....já bych jen byla.
Byla bych plná pohody a klidu. Byla bych plná bezstarostnosti. To je paradox. Plná bezstarostnosti. :-) Ale líbí se mi. Co líbí...fascinuje mě. To je to, za čím jdu, co chci, co si vybavuju z dřívejška... Klid a pohoda a nedotknutelnost potíží a starostí...
Ano, musela jsem tím projít. Musela jsem projít stadiem vývoje. Musela jsem se zakuklit, vyklubat a vyletět jako motýl. Jako krásný motýl s narovnanými křídly. Jako motýl sám za sebe! Byla to dřina. Žádné vyklubání není pohoda, procházka růžovým sadem. Klubat se, znamená namáhavě se dostat na svou cestu, namáhavě se dostat do svého života, namáhavě si udělat na světě své místo, namáhavě poprvé roztáhnout křídla a letět...letět a létat a poletovat a užívat si...
Z housenky motýlem... :-)
A pak, pak jsou prázdniny každý den.
Pak každý den je radostí.
Pak každý den roztáhnu motýlí křídla a poletím...
Pak prázdné dny jsou plné radosti a štěstí a klidu a pohody a světla a Slunce a vůně...
A Lásky.