Reklamace
REKLAMACE Kam se obrátit s reklamací na vlastní život? Bere je někdo? Vyřizuje je někdo? Zabývá se tím vůbec někdo? Když si koupím boty, který mě budou tlačit, tak mi v blbým obchodě řeknou, že jsem si je měla líp zkusit. Když budu v dobrým obchodě, tak mi je vymění, budou se na mě usmívat, dají mi novou igelitku a ještě mi řeknou, abych přišla zase. Sice riskují, že si zase vyberu špatně, že přijdu za dva dny a budu kňučet, že jsem v nich doma chodila, a že mě strašně tlačí na patě a na palci a na malíčku a pod nos budu milé prodavačce strkat oteklý malíček, na kterým bude puchýř větší než prstík sám. Milá prodavačka v dobrým obchodě se shovívavě usměje a půjde mi pro větší boty. To, že mi přede dvěma dny říkala, že do délky se nic neroztáhne…
J, že je potřeba si koupit boty kapku větší, že budou tlačit, si nechá pro sebe a já jsem jí za to vděčná. Nepotřebuju poučovat. Že jsem někdy zbrklá, že kupuju hned, co se mi líbí a mozek nechávám aspoň dva metry za sebou vím. To nepotřebuju slyšet. Potřebuju nový boty, který mě nebudou tlačit. Sedím na židličce a modlím se, aby měli větší číslo. Milá slečna nese krabici a v nich o číslo větší boťule. Usmívám se jako dítě, kterému se povedla bábovka z písku, vklouznu do nich a jsou přesné. No, až na ten malíček…ale tomu by byly nyní malé i sněhule. Říkám, že si je tedy vezmu. Prodavačka ani nemrkne, sbalí botky do tašky, kterou mi podává a s úsměvem říká : „Přijďte zase.“ , jestli si v duchu myslí něco jiného fakt nevím. Buď se umí dobře přetvařovat a nebo je anděl. A nebo je to tím, že mě už zná. Každý pár bot si tu kupuju nadvakrát…
No jo, ale jak je to teda s tím životem? Ten nejde lehce vrátit a vyměnit jako ty boty. Tam se na mě nikdo neusměje.Naopak. Za každou pitomou zbrklost dostanu pár facek… Teď mě napadá. Bylo by dobrý mít obchod, který by se jmenoval ŽIVOT. Jako je OBUV. A abychom nebyli moc rozežraní a nechodili tam každý měsíc tak by každý mohl dostat při narození poukázku na tři návštěvy. Když jsou v pohádce tři zlaté vlasy, tři hádanky, tři princezny, tři úkoly, tak my bychom měli tři možnosti. Každá by měla jinou váhu. Ne, že by jedna vážila deset deka a jedna půl kila, ale každá by měla jinou váhu svého účinku. Jedna by byla nejmíň výrazná. Ta by byla na malinký změny. Druhá by měla větší slovo a ta poslední by byla za změnu, která by znamenala pořádnou pecku. Prostě by měl každý možnost využít tyto v podstatě tři přání během života pro sebe. Samozřejmě, že by se na změny nevztahovaly velké zločiny či ublížení někomu….to dá rozum. No, teď nevím, jestli si neříkáte, zda jsem o rozum nepřišla já… Ale ne. Bylo by to dobrý. Malý kopance nebo i velký kopance, který by ale nikomu neublížily na životě a zdraví, a který by neokradly půlku státu by se lehce opravily. Jó, pokud by je někdo udělal zase, měl by smůlu…už by neměl možnost lehké opravy – poukázky by byly nepřenosné. No jo, jenže to nejde. Takže nezbývá, než se se vším poprat se ctí. A tak to dělám. A nejen já. Pár takových, co jsme si to tak nějak pokonili je zástup. Možná i dvojstup či trojstup… Musíme pěkně postupně. Nadvakrát si koupit život prostě nejde. Že by zatím…???