Skvělá výrobkyně depresí
SKVĚLÁ VÝROBKYNĚ DEPRESÍ Jednu dobu jsem byla extra třída ve výrobě depresí. Ne těch, které jsou jako diagnóza od odborníka, ale takových těch klasických stavů, kdy člověk neví kudy kam, kde zachytit, aby bylo líp, kam všude vykřičet, že je mu tak bídně, že by raději nebyl. Prudila jsem ty, co mi nastavili prst. Já jim totiž sežrala celou ruku. Měla jsem pocit, že od někoho přece musím uslyšet : „Zítra, maximálně pozítří už bude všechno v naprostým pořádku. Den, dva už to vydržíš. Když jsi dolezla až sem.“ No ale nikdo to furt neříkal. Nikdo to copak nevěděl? Proč mi nikdo nechtěl udělat radost. To je blbost. Rádi by mi ji udělali, ale nešlo to. Prostě tam ta pohoda za den, dva nebyla, no. Byla jsem jak na houpačce. Týden ok, pár dní na nic. Pár dní ok, týden na nic. A tak se to vesele střídalo a střídalo a střídalo. A nic se nějak nehýbalo. Teda, to, co jsem chtěla, aby se pohlo, stálo nějak na místě. Jakoby to mělo kořeny k jádru země. No a ty vytáhnout, uznejte sami, dá pořádnou práci… Tak jsem po tom skákala, tahala jako v pohádce “O veliké řepě“, škubala, kopala, nadávala (jo, někdy i pěkně sprostě), pila (
J jsem myslela, že bych ji naložila do lihu a zakonzervovala mimo svůj dosah), pak jsem zkoušela metodu ignorace, prostě jsem si jí nevšímala (šlo to těžce, ale někdy se to povedlo), i metodu mít ji ráda jsem zkusila, jak sami tušíte, bez výsledku, tedy pozitivního výsledku (chichichi ona mě asi milovala, protože se ode mě nehnula na krok). Jakýkoli pokus byl marný. Vždycky ta kráva přilezla, i když ji nikdo nezval, sedla si ke mně, no spíš mi skočila na záda a seděla přesně v tom místě, kam si ani při mytí nedosáhnete. Znáte to. Je jedno místo na zádech, kde si prostě bez cizí pomoci nebo nějakého nástroje záda neumyjete, pokud nejste hadí žena či muž. No a tak přesně tam mi ta potvora vždycky sedla a chechtala se jako pominutá, jak ji hezky nosím a měla radost, že ji nesetřesu, že je prostě silnější než já. Nějak byly všechny pokusy o její zmizení marné. Prostě se vždycky zmenšila. Buď jí mě bylo líto a nebo… že bych ji přeci jen dokázala utlumit? Nevím. Tak či tak se objevovala v nepravidelných intervalech. Uměla se okázale ohlásit ne bezesnými nocemi, ale snovými nocemi, kdy se mi zdála jedna ptákovina za druhou, kdy jsem byla v noci x-krát vzhůru a kdy jsem vstávala unavená, protože jsem se prostě nevyspala a hned ráno jsem byla smutná, že je zase den. Jo, nestačilo jí, že mi kazila dny, ona se ohlašovala pár nocí předem, aby pak zasedla v celé své parádě. No nic. Žila jsem s ní pár let, kdy jsem měla největší potíže. Pak prostě zmizela. Viděla, že když mám vyřešeno, že si na mě nepřijde, protože jsem jinak veselá od přírody. Tak táhla o záda dál…Omlouvám se tomu, komu jsem ji přenechala, ale mám jí dost, už ji nikdy nechci zpět.
A těm, co jsem vždy sežrala celou ruku se moc omlouvám. Vaši pomoc jsem potřebovala. A tak teď jsou tu mé ruce pro Vás…