Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tatínkova princezna

29. 7. 2010

jsem nikdy nebyla. Toužila jsem po tom z celého srdce, celou svou bytostí. Nestalo se.
Moje máma takové štěstí měla. Její táta, můj milovaný děda, ji měl než... Nejenže pro ni udělal cokoli, na to si v podstatě nemůžu stěžovat ani já, ale ona to z něj cítila. Sedla mu na klín, pohladila ho po tváři a děda byl jen její... Měla jsem de facto vše, co jsem chtěla a potřebovala. Potud jsem jistě převyšovala kdejakou kamarádku... Ale ten cit a ten pocit, že ty jsi má dcera a já tě mám moc rád a za nic bych tě nevyměnil a vždy tě budu chránit a milovat a kdykoli se u mě můžeš schovat a budu za tebe bojovat a věřím ti a ty věř mně a se mnou se nemusíš ničeho bát... jsem měla v raném dětství... pak se to ztratilo...
Mohla jsem se spolehnout na materiálno. Mohla jsem se spolehnout, že při cestě na dovolenou (při jízdě autem jsem tedy občas zavírala oči :-D ) dojedeme bez zbytečného bloudění a budeme bydlet v tom nejlepším apartmánu, který bude volný, bude mít výhled na moře, bude mít bezva terasu.
Ale nemohla jsem se spolehnout, že mě bude poslouchat. Jo, byla jsem a jsem stále z toho soudku, který si chce povídat. Jen tak o něčem, o životě, o věcech mezi nebem a zemí, o stávajících potížích... Nešlo to. Hovor byl přerušován poposedáváním a očividným nuděním a přáním o ukončení... Kdo by to zkoušel donekonečna? Myslím, že nikdo. Pár pokusů se stejným výsledkem člověka velmi snadno odradí. Chápu, že leckdy jsou témata puberťáka jalová, plitká, nezáživná, pro dospělého dávno vyřešená...ale pro pubertální duši jsou v ten okamžik důležitá. Proto si o nich chce povídat, proto chce vyslyšení... Když jsem dnes dospělá a přijde za mnou moje dcera a začne ze sebe sypat své dojmy a potíže a trable a rozumy, musím se nad jejich "vážností" někdy usmát... Ale vím, že pro mě tenkrát byly taky vážné! Pro mě tenkrát bylo taky důležité o tom mluvit, byť pro dospělého to byly malichernosti, které nestojí za zastávku, protože vývojem na to přijde každý sám a v dospělosti se bude smát, co jej kdysi trápilo... Ale...
Ovšem i přes to jsem si vědoma toho, že někdo neměl ani to... :-( 
Moc mi tohle všechno chybělo a chybí vlastně dodnes...
Ale přesto Ti, tati, děkuji za všechno, co jsi pro mě dělal. Vím, že jsi to dělal nejlíp, jak jsi uměl...a pak, pak se přidaly jiné životní cesty a kličky a už to přestalo. Už to nebylo. Už na to nebyla nálada, energie, co já vím co... Ale já aspoň vím, čeho se mám vyvarovat u svých dětí... Kdybych to všechno takto necítila a neviděla, snad bych se chovala stejně... A mým dětem by chybělo to, co chybělo mně... A taky možná mi jednou moje děti řeknou, že jsem se s nimi v lecčems moc vrtala...:-D, ale já je budu natolik poslouchat, že věřím, že uslyším jejich STOP, už stačí...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář