Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tramvajoví spáči

27. 1. 2010

TRAMVAJOVÍ SPÁČI

 

 

Každé ráno, když jedu tam, kde vykonávám smysluplnou činnost a dostanu za ni pravidelně měsíčně zaplaceno (ano, já nemám problém s insolventností zaměstnavatele, jen se svou…), tak jezdím jako mnozí ostatní MHD. Vždy jedu nejdříve busem a pak tramvají. Prvním dopravním prostředkem jedu jen dvě zastávky, takže i když jsem rozespalá a je třeba i tma v zimním období, nikdy se nestalo, že by se mi zavíraly oči a jízda mě uspávala. Což tedy o tramvaji říci nelze. Když je období kolem prosince a do i z práce se chodí v podstatě za tmy, v tramvaji je teplo, protože topení jede a pravidelný rytmus jízdy po kolejích je trochu uspávající, tak se mi občas stane, že se mi zavírají oči. Zapomněla jsem říct, že jezdím jen a pouze v zadní tramvaji a nejlépe na posledním sedadle. Zda je to nějaká úchylka či co, nevím. Ani po tom nepátrám. Jo, vzpomínám si, jak jsem jako dítě byla s babi a dědou v Praze a zamilovala jsem si metro. Pak jsem doma pořád se zacpaným nosem a zastřeným hlasem hlásila : „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Ííí.Pééé. Pavlova.“ A taky se mi strašně líbily tramvaje, které jezdily po dvou. To tenkrát u nás ještě nejezdily. Ovšem jak je zavedly, to jsem byla nadšená. Ale to jen tak na okraj.

No a tak i přesto, že sedím fakt vzadu a kdybych zavřela oči a začala klimbat, tak by mě asi ani nikdo neviděl, ale je mi to nějak nepříjemný a připadala bych si srandovně. Když takto klimbám ve vlaku, tak mi to přijde normální, ale v tramvaji se prostě hlídám. Ovšem to nemění nic na tom, že když si někdo takto poklimbává, že bych se mu smála. To ne. Většinou tedy nikdo neusne a registruje, na které zastávce tramvaj právě stojí, jestli jede správnou trasou, kde má vystoupit či přestoupit. Párkrát se ovšem stalo, že dotyčný se mnou dojel na konečnou. Nepochybně si těchto lidí nevšímám jen já, protože všimnout si v tramvaji, kde jede na konečnou v průměru asi jen pět lidí člověka, který prostě spí, není takový problém. Ale tak nějak jsem jediná, která tyto spáče chodí budit. Ne, proto, že by mi vadilo, že spí, ale říkám si, že nejspíš zde sedí z důvodu, že chtějí být v určitý čas na určitém místě. Že se nevozí tramvají půl dne po městě jen tak (chichichi představuji si situaci, kdyby je vzbudil revizor, oni mu ukázali oraženou jízdenku třeba s časem 6.45 a bylo by bezmála 11.00…nevím, kdo by se divil víc, jestli spáč nebo revizor). Většinou se tedy každý probere, zamžourá na mě a kvapně vystoupí. Jednou jsem dotyčnou nevzbudila… A jednou to bylo parádní. Hned jak jsem nastoupila, tak jsem si všimla, že u mého zadního místa přes uličku seděla osoba, která spala. Hlava se jí houpala sem a tam. Samozřejmě dojela na konečnou a samozřejmě, že ji nikdo nebudil. Takže jsem šla já. „Haló, nechtěl jste vstávat?“, až jsem přišla blíž, bylo vidět, že je to muž. Z mé strategické pozice na posledním sedadle to nešlo poznat. Muž otevíral oči velmi pomalu, světlo jej opravdu oslepovalo. Každé oko mu nejdřív jelo jinam. Jak si zvykl, že je den, tak se oči srovnaly. Koukl na mě houkl : „Kde to sme?“ Já mu říkám : „Na konečné.“ A chlap na to : „Ženská, to ste mě nemohla vzbudit dřív? Sem přejel přestup, sakra. Teď abych se vracel.“ A vystoupil. Já teda taky a začala jsem se smát, teď musí jet asi sedm zastávek zpět. Pokud znova usne, bude jako Hujer, když chodil s novinami po točně….a těžko říct, zda se trefí do správné stanice…

Pobavil mě. Smála jsem se tenkrát celý den a od té doby nevím, jestli nemám každého spáče preventivně budit, když si ho všimnu, abych se zeptala, kde chce vystoupit a mohla ho pak vzbudit, aby zase nepřejel…někdo je přece hlídat musí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář